Like this:

Tento týden byla Senátem schválena Lisabonská smlouva. Na její obsah si každý již jistě stačil vytvořit svůj názor, ale řeknu vám, co mě udivovalo na celém schvalovacím procesu úplně nejvíc. K samotnému obsahu smlouvy se moc vyjadřovat nebudu, jelikož její text by potřeboval nejdříve překlad do lidského jazyka. Kdokoli měl tu čest do smlouvy nahlédnout, nemohl z ní být příliš moudrý. Je napsána právnickou řečí, která je normálnímu člověku nesrozumitelná. Což o to… je to smlouva. A  proto se podívejme trochu nazpět…  

V České republice byla ratifikace této dohody dlouhodobě velmi nejistá. Zejména ODS, jako nejsilnější koaliční strana, a prezident Václav Klaus nenechali na onom dokumentu nit suchou. Zaštiťovali se ochranou národních zájmů. To byla taková oblíbená fráze, do které se občas zamíchaly výrazy jako např. státní suverenita nebo svoboda. V případě ODS došlo k velikému názorovému odklonu. Není se co divit… Její vláda se sypala jako domeček z karet, a tak došlo k toliko oblíbené změně rétoriky a světe div se… schválení Lisabonské smlouvy již neměl být problém. Mohlo by se říct, že jde o klasický politický krok k udržení vlády, ale… Myslím si, že pokud někdo vidí a dokáže pojmenovat ohrožení naší suverenity a národních zájmů, měl by si tvrdě stát za vším. Znění Lisabonské smlouvy se nezměnilo, změnily se jen postoje jejích odpůrců. Většinou ze dne na den. Tak se ptám… Opravdu si chceme i nadále vydržovat politiky, kteří jsou schopni ustupovat v případě možného oslabení postavení našeho národa jen proto, že by přišli o svá vyhřátá místečka? Bohužel pro naši současnou garnituru národní zájmy nehrají roli. Důležitější jsou koryta. Zní to jako klišé, ale v případě dění kolem Lisabonské smlouvy se to dá jen těžko popřít. To jest první věc, která mě vysloveně namíchla… Bohužel, ta druhá je snad ještě horší.

Evropská unie se rádá chvástá tím, že slučuje demokratické státy a principy svobod a práv jsou pro ni na prvním místě. A ejhle… Čehopak to jsme svědky. Pro zavedení Lisabonské smlouvy je nutná její ratifikace ve všech členských zemích bez vyjímky, přičemž podoba schvalovacího procesu je čistě na státech samotných. Někdo zvolil referendum, jiný ratifikaci místním parlamentem. A přišel zádrhel. Irsko řeklo v referendu jasné NE. V tu chvíli se v na ostrovní zemi snesla nebývalá kritika, která vyústila v to, že se referendum má opakovat. Je to naprosto bezprecedentní krok, který má s demokracií jen pramálo společného. Demokratický postup by vedl přinejmenším k tomu, že by se ratifikační proces dokončil i v ostatních zemích, ale smlouva by byla i tak pohřbena. Namísto toho došlo k velikému halasu, který jen dokazuje, že Evropské unii vládnou síly, které nestojí o diskuzi, ale chtějí diktovat. Po aféře s irským referendem se snesla vlna kritiky i na Českou republiku. Dokola jsme mohli slýchat za všech stran, že jsme ostudou pro Evropu. A proč? Protože nechceme slepě odkývat unijní návrh. Přitom se u nás nedělo nic, co by odporovalo podstatě běžného státu. Některé části smlouvy byly akorát předloženy Ústavnímu soudu, aby se zjistilo, zda nejsou v rozporu se samou podstatou našeho Právního řádu, tedy s Ústavou České republiky. Nic jiného než běžný postup, který je obvyklý u jakéhokoli sporného zákona. Proč jsme se dostali do mířidel představitelů Evropské unie? Těžko říct, ale jeden důvod bych viděl. Naše vláda zpočátku smlouvu velmi hlasitě kritizovala. Poté, co byl “vyřešen” problém s irským referendem se příznivci Lisabonské smlouvy nejspíš zalekli, že by museli řešit podobný problém. A řekněme si narovinu… Jeden rebel se ukočírovat dá celkem snadno, ale pokud jich začne být více, může být tento problém jen těžko řešitelný…

Z celého kolotoče jsem znechucen. Dva hlavní důvody již znáte. Vždycky, když se někde o Lisabonské smlouvě mluví, pokládám si otázku, jestli se jedná o dobré opatření pro Evropu. Jak jsem psal v úvodu, nedokážu text samotný fundovaně posoudit, a proto se na celou věc dívám trochu jinak… Nikdy mi nepřipadali sympatičtí a důvěryhodní lidé, kteří mi vnucovali svou představu dobra. Ten, kdo říká, že to se mnou myslí upřímně, je mi vždycky navýsost podeřelý. Z historie si připomeňme čtyřicelet let komunismu… KSČ i Sovětský svaz nám neustále rvali do hlavy svá dobromyslná opatření - snad nemusím připomínat, kam to celé vedlo…